Zápisník z Varů II

Během poslední hodiny jsem ve Varech zažil dvě poprvé. Jednak jsem se poprvé nedostal do sálu na akreditaci (nadcházející svátky se odrážejí v rostoucím počtu návštěvníků festivalu) a také jsem konečně viděl film, který mohu považovat za opravdu kvalitní (i když Tristram Shandy a Rekviem jsou mu nadohled). Jinak jsem z kvality filmů dost zklamán, většina z nich je průměrných až podprůměrných. Ale vezmu to popořadě...

Můj sobotní výběr tu patřil zatím k nejhorším. První film jsem viděl až v půl druhé, šlo o Kajmana (Il caimano) Nanna Moretiho. Zaujalo mne na něm téma (Berlusconiho politický vzestup), ale i zahraniční kritiky (tedy především počet hvězdiček v Cahiere du Cinema), navíc byl snímek kladně přijat na festivalu v Cannes. Prostě jistota. Místo toho jsem však viděl film, který se pokoušel být komedií i dramatem zároveň (jindy mám tuto žánrovou směs rád), nebyl z toho ale ničím. Nejtrapnější byl rámec obrazu, v němž nepříliš úspěšný režisér připravuje film o italském politikovi, ale do toho se mu rozpadá rodina a případní herci mají strach. Po hodině (ze dvou) jsem měl chuť odejít, nakonec jsem litoval, že jsem zůstal. Jednoznačně zatím nejhorší film festivalu.

Kupodivu jsem se ale chtěl ještě trochu potrápit a tak jsem vyrazil na americký soutěžní film Sherrybaby (v hraném filmu debutující) režisérky Laurie Collyer. Na IMDb má hodnocení 3.5, popis v katalogu, hovořící o sbližování matky a dcery po matčině návratu z vězení také nesliboval příliš. Nakonec mne ale mile překvapil, asi zatím nejlépe tady na festivalu. Žádný patos se nekonal, šlo spíše o rodinné drama o ženě, která nejenže není schopná vychovávat své dítě, ale ani vyjít sama ze sebou (a navíc ji hrála překrásná Maggie Gyllenhaal).

Třetím filmem byl korejský Krátký život (JJalbeun Insaeng, Sa sam gong yi) také debutující An Kyung-lee, lehce depresivní snímek (začíná oběšením hlavní hrdinky) o tom, že ekonomická prosperita země nemusí být prospěšná pro všechny. Životní úděl matky tu přebírá její dcera, dokonce možná ještě horší, protože je němá. Nakonec byl však Krátký život jen lehce nadprůměrný film, přesto však z těch korejských nejlepší.

Neděle byla naopak zatím dnem nejlepším, příjemným rozjezdem byla filmová verze anglické klasiky Tristrama Shandyho (A Cock and Bull Story) od Lawrence Sterna (tato kniha u nás vyšla snad jen jednou, nesehnal jsem jí však ani ve Velké Británii!!). Režisér Michael Winterbottom však k látce přistoupil dost nevšedně, jednak tu vystupuje Tristram Shandy, který komentuje okolnosti svého zrození, velkou větinu času však sledujeme jakýsi film o filmu, v němž herci hrají, jako že připravují film o Tristramu Shandym a dotřetice je tu ještě jedna vtipný snová scéna s dělohou. Film podle románu, který byl „postmoderní, před tím než vznikla postmoderna a dokonce i před existencí moderny a tak předběhl svou dobu“ je celkově humorný, inteligentní a zábavný.

Druhým nedělním filmem byla další korea, O lásce (Love Talk). Loni se mi tu moc líbil snímek This Charming Girl (mimo jiné vítěz předloňského ročníku festivalu v Pusanu) režiséra Lee Yoon-ki a tak jsem od filmu čekal poměrně dost, nakonec byl příliš komplikovaně vykonstruovaný a i díky své délce téměř dvou hodin docela nudil.

Do třetice jsem si vybral Íránský Offside Jafara Panahiho o několika dívkách, které se pokouší dostat na zápas Iránu s Bahrajnem (rozhodující v postupu na MS v Německu 2006). Dívky mají v této zemi totiž vstup na stadion zakázán. Skoro celý se odehrává v ohrádce, v níž policisté fotbaluchtivé dívky střeží. Offside je poměrně zábavnou komedií s bohužel poněkud patetickým závěrem. Jen by mne zajímalo, zda je film oficiálně distribuován i v Iránu...

Den jsem zakončil německým Rekviem (Requiem) Hans-Christiana Schmidta. Ten se inspiroval skutečným příběhem ze sedmdesátých let, kdy zemřela na následky vymítání ďábla mladá dívka. Rekviem je strhující film natáčený ruční kamerou (připomíná tak filmy Dogma 95) a navíc mu vévodé skvělý herecký výkon Sandy Huller v hlavní roli. Ta ve snímku bojuje s tajemnými hlasy (v jedné scéně mi z jejího boje s démony až běhal mráz po zádech) a vnitřním pocitem, že se nemůže dotýkat kříže a modlit (pochází z velmi religiozní rodiny).

Pondělí jsem si vyhradil jako den pracovní a tak jsem na první film vyrazil až v půl páté. Jestřáb umírá (The Hawk is Dying) mne zaujal především tím, že hlavní roli ztvárnil Paul Giamatti (úžasný jak v American Splendour, tak v Bokovce). Tentokrát je ale jeho role tragická, hraje tu člověka, který miluje sokolnictví a tak si uloví jestřába, aby ho mohl cvičit. Žije v domku na samotě spolu se svou sestrou a jejím synem Fredem, který je však psychicky postižen. Jednoho dne Fred zemře (utopí se v postelu) a jestřáb jako by ho měl zastoupit. Film je poměrně temný, bohužel však příliš rozvleklý.

Ponurý je i snímek Neviditelné vlny (Invisible Waves) Pen-ek Ratanauranga, připomínající trochu filmy Lynchovi. Nájemný zabiják tu míří do Thajska, kde se má na chvíli ukrýt poté, co zabije na objednávku ženu svého bosse. Většina filmu se však odehrává na lodi, která se proměňuje v Kafkovský Zámek. Nic tu nefunguje jak má, téměř nikdo na (výletní) lodi není a hrdina tu tak trochu bezcílně bloudí. Nejsilnější stránkou snímku byla kamera Christophera Doylea (spolupracuje s Wong Kar-waiem, jako kameraman se podílel na obrazově brilantním Hrdinovy), umocňující atmosféru spolu s monotóní hudbou. Překvapilo mne kolik lidí z filmu odešlo a naštvalo větrání, které mi v nafukovacím Espace Dorleans řezalo do zad (ještě že jsem měl mikinu s kapucí).

Program jsem zakončil letos posledním korejským filmem Hostitel a host (Bangmunja) Shin Dong-ila. Nalákal mne popis slibující konfrontaci univerzitního učitele se zaměřením na film a agitátora Svědků Jehovových. První polovina byla slibná, závěrečná řeč jednoho z hrdinů tupě protiválečná a možná i pronábožensky agitující. Režisér jakoby si s látkou nevěděl rady.

Na radu jednoho z kamarádů (prý nejlepší film festivalu) jsem v úterý ráno vyrazil na film Puccini pro začátečníky (Puccini for Beginners) Marie Maggenti. Bohužel šlo o další zklamání. Příběh o lesbě, s níž se rozejde její partnerka aby se mohla vdát a ona se pak seznámí s inteligentním mladíkem (s nímž začne spát) a posléze méně inteligentní, ale ženou (s níž take začne spát, navíc se ukáže, že muž i žena jsou rozejdivším se párem) vrcholí večírkem (na počet svatby té, kterou hlavní hrdinka stale miluje) na nějž jako přátelé přijdou i on a ona a hlavní hrdinka tu náhodou dělá číšnici je srovnatelný s hollywoodskými lacinými komediemi. Aby to však vypadalo jako umění, naroubovala režisérka do filmu dialogy alá Woody Allen a Sex ve městě, které však kdoví proč (stale jsem na to nepřišel) nejsou ani trochu vtipné (tedy dvakrát jsem se pousmál). V úterý jsem ještě viděl asi zatím nejlepší film festivalu, Crumb, o tom ale až příště…