Zápisník z Varů III

Úterý se nakonec ukázalo být jako nejúspěšnější den festivalu, a jen díky němu se zmírnilo mé letošní zklamání. Puccini se sice přiblížil nejhoršímu zážitku festivalu, Kajmanovi, ale následovaly tři skvělé snímky.

Nejprve tedy Crumb, portrét kreslíře Roberta Crumba v režii Terryho Zwigoffa. Z Crumbovy tvorby u nás zatím nic nevyšlo, i když nakladatelství AlDente cosi připravovalo. Jeho majitel je teď prý údajně ve vězení pro dluhy, nevím, co je na tom pravdy, ale tento příběh dobře zapadá k podivné Crumbově tvorbě. Komiksy, které Crumb kreslí snad už od konce padesátých let jsou satirickou kritikou americké společnosti. Sám Crumb se v nich vyznává z nenaplněné touhy po sexu v pubertě. V šedesátých letech se dokonce přidal k hnutí hippies, důvodem ale nebyly kdovíjaké myšlenky, ale volná láska, s níž se prý nakonec ale stejně nesetkal. Zwigoff se ale nezaměřuje jen na Roberta, ale také jeho rodinu. Pokud považujeme Roberta Crumba za podivína, jsou jeho dva bratři ještě hůře zařaditelní. Maxon trpí epilepsií a věnuje se meditaci, k čemuž si sestavil podložku z hřebů a pravidelně polyká plátěnou nit, kterou pak nechává procházet organismem a tím se očišťuje. Jediným spojením s okolním světem mu pak je právě Robert. Druhý bratr, Charles zase vůbec nevychází z domu, v němž bydlí se svou matkou (ta se cpe prášky na hubnutí), svého (mrtvého) otce označuje za tyrana a jen díky jeho výhružce, že mu ze života udělá „peklo“ pokud nezačne pracovat si našel práci – na jeden rok. K tomu bere různá antidepresiva a už se několikrát pokusil o sebevraždu (dokument končí tím, že se mu to rok po natáčení dokumentu podařilo). Dvouhodinový dokument zachycuje R. Crumba při práci, nechává tu promluvit několik kritiků Crumbových scénářů (někdy prý až rasistických nebo antiženských) ale především ukazuje nezvykle otevřeně prostředí, které dokázalo zrodit génia...

Ve stejné sekci jako Crumb, tedy Sundance v Karlových Varech (podle mne asi nejlepší sekce festivalu) se objevil také snímek Ďábel a Daniel Johnston (The Devil and Daniel Johnston) režiséra Jeffa Feuerzeiga. Další dokument o podivuhodném umělci s velkým vlivem na další umění (stýkal se s Butthole Surfers nebo Sonic Youth). Daniel Johnston začal už ve věku kolem deseti let natáčet filmy, v nichž hrál sebe i svou matku, poté přidal kreslení (i komiksů) a následovala hudební produkce. Nejprve hrál pouze na piano, posléze přidal i kytaru, na kterou ale tolik neuměl. Své desky nemohl kvůli nedostatečné technice kopírovat a tak každá kopie byla zároveň originálem. Jeho kariéra začínala vypadat slibně, ale pak přišla nemoc - maniodepresivní psychóza. Snímek je složen z mnoha záběrů, které Johnston sám natočil a především záznamů z audiokazet, na nichž Johnston svůj život podrobně dokumentuje. Díky tomuto materiálu můžeme sledovat Johnstonův vývoj, touhu po slávě ale také období největších krizí – při jednom návratu z koncertu v osobním letadle jeho otce vytáhl klíčky ze zapalování a vyhodil je z okna a jen díky zručnosti otce nedopadl tento let katastrofou. Celou příhodu navíc vypráví Johnstonův otec se slzami v očích. Johnston prý v současné době stále tvoří a dokonce se setkal se svou životní láskou Laurie, o níž píše všechny zamilované písně!

Poté jsem se pokusil dostat na pro mnohé nejlepší film festivalu Velké finále (Le gran final), ale přestože před sálem stálo na vstup na akreditaci asi jen dvacet lidí, měl jsem smůlu. Třetím filmem tohoto dne tedy byla maďarská Taxidermia György Pálfyho. Jeho Škyt mne sice moc nebavil, ale je pravda, že byl obrazově úchvatný. I teď se ukázalo, že ve středoevropském regionu nemá v současné době maďarská kinematografie konkurenci. Snímek zachycuje tři generace mužů, děda je kdesi na frontě a ukájí se pohledem na nahé ženy z útrob chlívku, a také plamenem svíčky, kterým si přejíždí po těle. První povídka vrcholí souloží s jakousi tlustou ženou, která se obrazově prolíná se souloží s poraženým prasetem v kádi. Není pak divu, když se narodí dítě s prasečím ocáskem (který jeho otec ustřihne štípačkami). V druhé povídce se posouváme do dob komunismu a hlavní hrdina tu je přeborníkem v rychlojedení. To se tu objevuje jako svérázný sport, se všemi sportovními příznaky – trénuje se tu „příčné polykání“, ale i techniky správného zvracení, které uvolňuje místo pro další etapu. Třetí povídkou pak vrcholí nejen film, ale také celý rod. Mladý muž se v ní živí vycpáváním zvířat a na konci se ukáže, že nejen jich. Ve filmu se objevuje mnoho nápadů, doplňuje ho vynikající kamera a také hudba Amona Tobina. Rozhodně nejzábavnější snímek festivalu (možná i proto, že jsme k němu vypili jednu flašku hruškovice).

Poslední den festivalu, středa byl asi vůbec nejméně úspěšný. Potvrdilo se totiž, že většina lidí přijede až na festival až svátky, a tak jsem se nedostal ani na Patnáctiletou (Quinceanera) ani na rumunský film 12:08 na východ od Bukurešti (A fost sau n-a fost?). Poprvé jsem však letos ve Varech viděl film, který získal Křišťálový globus, Sherrybaby a to jsem byl jen na dvou soutěžních snímcích!! Příště musím konečně vidět soutěž celou!!