Zápisník z Varů I

Letos jsme vyjeli do Varů už kolem osmé hodiny a po předchozích několika pivech to nebylo úplně bezproblémové vztávání. Kvůli ucpané Praze a špatně značené objížďce (zajeli jsme si až do Rakovníka) jsme však do Varů dorazili až před polednem, akreditaci jsem měl ale hned vyřízenou, takže jsme se v jednu hodinu vypravili na první letošní film, Flandry (Flandres) Bruno Dumonta.

Ty letos získaly cenu poroty v Cannes a tak jsem od nich dost očekával. Bohužel jsem však byl trochu zklamán. Flandry jsou na mne příliš studeným filmem, v němž je naturalisticky znázorněna válka a s ní spojené násilí či znásilňování, vše však bez emocionálního zapojení diváka. Scéna znáslňování mladé dívky skupinou vojáků nebo zastřelení dvou chlapců mne prostě neškovalo. Nakonec jsem film ohodnotil jako průměrný.

Příjemnější (i když také depresivnější) zážitek mi přinesl íránský film Je zima Rafi Pittse (Zemestan), o muži, který se kvůli nemožnosti najít práci vydá do zahraničí. Tam však zmizí a na jeho místo nastupuje o něco málo úspěšnější jedinec, který však v závěru také odchází do zahraničí. Snímek je plný dlouhých záběrů, trochu mi ale nesedla zpívaná poezie komentující děj. Nakonec dvojka. Překvapilo mne jak byl sál pro novináře prázdný, bylo nás tam asi pět.

Večer se mi pak podařilo ukořistit lístek na slavnostní zahájení. Skákání na trampolínách v choreografii bratří cabanů bylo pěkné (zatím asi lepší než filmy), horší už byl výkon Marka Ebena, jehož moderování mi přapadalo už trochu křečovité a až příliš často málo vtipné. Celebrity se však docela bavily.

Zatím největším zklamáním je pro mne nový snímek Kim Ki-duka Čas (Time). Příběh o ženě, která miluje svého chlapce, ale bojí se, že mu ho přebere jiná. Hlavní nebezpečí vidí v okoukanosti vlastního obličeje a tak si nechá udělat plastiku. Nevím jak korejci, ale já jsem žádnou změnu nepocítil (a to mi korejské obličeje připadají z Asie nejevropštější) a tak mi následné svádění stejného muže (který však původní hrdinku miluje tolik, že se jí to nakonec nepodaří) připadalo jako podivná hra, které jsem vůbec nevěřil. Nuda, nuda, nuda a nevykoupil to ani "nečekaně" drastický konec. Nvíc tato filosofie, kdyby se vzala do důsledku znamená výměnu obličeje každý rok... Tak snad bude zítřejší výběr lepší, chystám se na další Koreu a možná něco ze soutěže...

Po Kimovy jsem zašel ještě na pifko s několik mně ne úplně známými lidmi, ale vydržel jsem do půl páté (komě piv padly i dva rumy) a v pět jsem téměř za světla stavěl stan na stadioně.